Ve Francii blokují statisícové davy demonstrantů ulice, v Británii se šikují miliony občanů a USA jsou na nohou. A co v Česku? Tady se tradičně chodí do práce – i když se zrovna otáčí dějiny.
Evropa je zvyklá být v určitých období hlučná. V Paříži demonstranti zapalují popelnice, v Londýně stojí doprava, v Berlíně to vře. My Češi jsme naproti tomu objevili jedinečný recept: revoluci po směně. Vždyť i v listopadu 1989 se v klidu poctivě chodilo do ČKD bez sebevětších stínů na duši. To je taková naše národní specialita. A když už se šlo na demonstraci, tak až po šichtě. To aby člověk neztratil prémie.
Možná je to národní temperament. Zatímco jinde lidé skandují hesla, vzduchem létají dlažební kostky a mávají transparenty, u nás se stojí s plným nasazením u soustruhu. Zatímco ve světě se dělají převraty, u nás se dělá svačina. A když už se sejdeme na náměstí, tak hlavně proto, že tam hraje kapela a mají dobrý svařák. Hlavě klídek tabáček pohoda.
Ale nenechte se oklamat běžícím stojem soustruhu, protože tento zvuk rovněž symbolizuje překvapující konec všemu zavedenému. A to vždy a neodvratně. Češi to nazvali osudovými osmičkami.
A z toho plyne, že česká cesta ve zlomových okamžicích hystorie je vždycky o něco tišší. Když ve světě probíhají revoluce, u nás probíhá rušný hospodský neklid. A většinou i odpolední směna. Ale nakonec to jsou právě oni, kdo pomáhjí dokončovat zvraty dějin.
