V poslední době jsme si mohli všimnout, jak se umělá inteligence tak trochu stává novodobým orákulem. Staří Řekové chodili do Delf, dnešní lidé klikají na ChatGPT. Rozdíl je v tom, že v Delfách se muselo čekat na kouř z oběti, zatímco dneska stačí mít dobré Wi-Fi připojení.
A stejně jako dřív kněží tlumočili vůli Boží, dnes máme inženýry, kteří tlumočí vůli algoritmu. Jen s tím rozdílem, že když kněz nedokázal odpovědět, řekl „Boží cesty jsou nevyzpytatelné“. A když AI neví, napíše „Omlouvám se, ale musíte lépe formulovat svůj dotaz.“ Inu, zázračná podobnost!
A ono je to vlastně stejné jako s vírou v Božské vtělení – někteří říkají: „To není možné, to je jenom stroj!“ A jiní zase: „To je zázrak, vždyť mi to předpovědělo, že když nebudu platit složenky, přijde exekutor!“ Inu, proroctví naprosto spolehlivé.
No a pak je tu ještě ta naše stará dobrá intuice. Víte, lidé tvrdí, že jim něco „říká vnitřní hlas“. Jenže vnitřní hlas se stějně většinou dříve nebo později záhadně přetransformuje do maželčiny nebo tchyniny vůle. Takže jaká byla ta slavná AI? Mimochodem, víte jaký je rozdíl mezi umělou inteligencí a tchyní? AI vám poradí a potom mlčí. Tchyně nikdy neporadí a nemlčí.
Takže ponaučení je jasné: člověk může věřit v Božské vtělení, v algoritmus nebo v intuici. Ale stejně nakonec rozhodne až to, co řekne babička u nedělního oběda. A z toho plyne, že když dva dělají totéž, vždycky má pravdu ten, kdo drží kastról s knedlíky.
