Česká republika financuje vzdělávání, zatímco některé profese a regiony dlouhodobě hledají pracovníky. Odpovědí nemusí být povinnost každého absolventa „odpracovat si školu“. Účinnější může být dohoda, v níž stát nabídne cílenou podporu a zajistí skutečnou pracovní příležitost.
Jak přivést absolventy tam, kde je stát potřebuje?
Bezplatné vzdělání patří k největším výhodám českého veřejného systému. Současně vyvolává otázku, která si zaslouží otevřenou debatu: co má stát dělat, když investuje do přípravy odborníků, ale potřebná místa zůstávají neobsazená? Absolvent může odejít do zahraničí, zvolit jiný obor nebo se usadit v místě, kde jeho profese nechybí.
Problém je skutečný. Plošná povinnost pracovat několik let v České republice by ho však řešila nepřesně. Zdravotník zaměstnaný ve velkém městě by závazek splnil, přestože by v odlehlém regionu nadále chyběl. A člověk, kterému by nikdo nenabídl odpovídající místo, by mohl být nucen platit za situaci, kterou sám nezpůsobil.
Bezplatné studium není dluh absolventa
Česká Listina základních práv a svobod zaručuje občanům bezplatné vzdělání na základních a středních školách a za stanovených podmínek také na vysokých školách. Chrání rovněž svobodnou volbu povolání. Jakékoli pravidlo, které by běžné veřejné studium zpětně změnilo v dluh při odchodu do zahraničí, by proto narazilo na závažné právní otázky. U práce v jiném členském státě je navíc nutné respektovat volný pohyb pracovníků v Evropské unii.
Neplatí ani představa, že bezplatné vysokoškolské vzdělání je českou výjimkou. Německé státní vysoké školy zpravidla nevybírají školné za bakalářské a většinu magisterských programů. V Dánsku je vysokoškolské studium bez školného dostupné studentům ze zemí EU a EHP.
Smyslem reformy by tedy nemělo být účtovat absolventům cenu jejich vzdělání. Smyslem má být obsadit konkrétní potřebná pracovní místa.
Podpora výměnou za předem známý závazek
Jednou z možností je nabídnout studentům nedostatkových oborů dobrovolnou smlouvu. Vedle bezplatného studia by získali stipendium, placenou odbornou praxi, pomoc s bydlením nebo příspěvek na stěhování. Věděli by přitom předem, v jaké profesi a oblasti mají po dokončení školy pracovat, jak dlouho závazek trvá a jaké podmínky jim zaměstnavatel nabídne.
Například student, který přijme podporu pro práci v regionálním zdravotnictví, by se mohl zavázat k určité době zaměstnání v dané oblasti. Po každém odpracovaném měsíci by se odpovídající část závazku považovala za splněnou. Kdyby odešel dříve z vlastní vůle, vracel by pouze přiměřenou, dosud „neodpracovanou“ část dodatečně získané podpory. Neplatil by zpětně školné za běžné veřejné studium.
Podobné spojení stipendia s následnou prací v oblasti, kde odborníci chybějí, uvádí Světová zdravotnická organizace mezi možnými nástroji pro získávání zdravotníků do odlehlých regionů. Zahraniční zkušenost však sama o sobě nedokazuje, že stejný postup bude úspěšný i v Česku; to by bylo třeba vyhodnotit v pilotním programu.
Závazek musí mít i stát
Student nemůže nést veškeré riziko. Pokud program slibuje uplatnění v určité oblasti, musí být odpovědností státu a zapojených zaměstnavatelů vytvořit a nabídnout vhodná místa. Není přijatelné požadovat vrácení podpory od absolventa, kterému slíbenou pracovní příležitost nikdo neposkytne.
Stejně důležité jsou pracovní podmínky. Stipendium může usnadnit nástup do profese, ale dlouhodobě nenahradí přiměřenou mzdu, dostupné bydlení, fungující vedení ani únosnou pracovní zátěž. OECD u nedostatkových oblastí upozorňuje na potřebu kombinovat finanční pobídky s další podporou pracovníků a pracovišť.
Program proto nesmí sloužit jako způsob, jak získat zaměstnance na několik let bez zlepšení podmínek. Jeho úspěch se pozná až podle toho, kolik míst se skutečně obsadí a kolik lidí v nich zůstane i po skončení sjednaného závazku.
Návrh pro Model 77
V rámci Deklarace odpovědného státu lze formulovat jednoduchý pracovní princip: Veřejné vzdělání zůstává dostupné bez povinnosti splácet jeho cenu. Stát však může v prokazatelně nedostatkových profesích a oblastech nabídnout zvláštní podporu spojenou s dobrovolným, přiměřeným a oboustranně vymahatelným pracovním závazkem.
Než by se takový systém zavedl, musel by stát zveřejnit, kde pracovníci skutečně chybějí, proč tam nechtějí nastoupit, kolik bude podpora stát a zda přinese více obsazených míst než investice do platů a pracovních podmínek. Teprve s těmito údaji lze rozhodnout, pro které profese a regiony má smluvní model smysl.
Otázka tedy nezní, jak absolventům zabránit v odchodu. Zní, jak jim nabídnout důvod, aby chtěli svou odbornost uplatnit právě tam, kde je jí nejvíce zapotřebí.
Tématu bezplatného školství a následnému obsazování pracovních míst se věnujeme v našem občandském foru zde: https://forum.obcanskelisty.cz/docs/vzdelanost/rizeni-a-financovani-vzdelavaciho-systemu/zachovani-bezplatneho-skolstvi
